ŽIVOT JE NÁDHERNÝ 

Nadchly mne všechny diagnostické metody, které ukazují na dary a výzvy v nás. Numerologie, astrologie, pohledová diagnostika, psychosomatika. Zdiagnostikovala jsem sama sebe a pochopila své místo – jsem nárazník. Nárazník mezi nevědomím a vědomím. Mám dát ven informaci, která pohne s nevědomým člověkem, zasáhne ho, a klidně i nepříjemně, ale donutí ho zabývat se tím, co ode mne slyšel. A tím se posune. Protože jsem Oheň, je mým darem inspirovat druhé, a klidně i popálit, pokud je to třeba. A tak jsem to dělala, má práce je mým posláním, naprosto mne pohltila a miluju ji.

Nesu si ale rodinnou karmu, což znamená, že mou výzvou je překonat strach ze samoty, strach z opuštění. Nezůstávat s lidmi jen proto, abych nezůstala sama. Mít aspoň někoho. Rodinná karma je lpění na představě dokonalé rodiny a dokonalého partnerství. A výzvou je zbavit se lpění na druhých. Postavit se na vlastní nohy a dělat to, co mi dělá radost. Přestat se podřizovat, přestat dělat vše pro druhé. Učit se říkat NE, nastavit si hranice a tím získat sebevědomí. Rodinná karma bere sebelásku, a tak je třeba si ji začít stavět.

Pokud víte, že život tady na Zemi je o učení se něčemu, víte, že druzí vás trénují, tak to nejde zapomenout nikdy. Stále obracíte prst na sebe a všechno, co vám druzí dělají, vnímáte jako něco, čeho si máte všímat a co máte řešit. Obracení prstu na sebe je základem vědomé cesty, ale může se zvrtnout v to, že přejímáte všechny problémy všech kolem jako své. Máte pocit, že všechno je o vás a vy se musíte změnit, aby bylo lépe.

A tak se úplně samozřejmě dostanete do stavu, kdy se obviňujete, že se vám nedaří spravit skrze sebe a své pochopení a změnu venkovní svět. Snažíte se víc a víc, jdete hlouběji a hlouběji. Tlačíte na svou změnu, až se vyčerpáte. A uvidíte, že jediný člověk, kterého jste se nesnažili za celou dobu pochopit a milovat, jste vy sami.

S učením se ženské energie jsem začala chápat, že ženská energie je pasivita. Ženská energie je JIN, a tím je daná její pasivita. Aby JANG – mužská energie – mohla být aktivní, je třeba, aby ženská energie byla pasivní. Pak se vše doplní a spojí v jeden harmonický celek, kdy jedna část podporuje tu druhou, každý žije to své a dohromady vytváří soulad. Uvědomila jsem si, že ty boje s Ivanem byly díky tomu, že jsem nežila svou ženskou pasivní energii, ale tlačila jsem se mu do té mužské. Takže jsem se pustila do pasivity.

Současně jsem začala stavět hnutí Žena je láska. Viděla jsem na našem partnerství, jak změny u mě krásně mění chování u Ivana. Nosil mne na rukou, dělal, co mi na očích viděl. Ohlasy na kurz a knížku Žena je láska byly nádherné. Ženy téměř okamžitě po drobných pokusech uviděly změny ve svých životech a ve svých vztazích.

Jenže komunikace byla u nás stále na bodu mrazu. Sice jsme se hádat přestali, ale stejně si nikdy nesedli, abychom o problémech mluvili. Jako by bylo určité téma tabu, zakázaná zóna, do které se nesmí vstupovat. Hledala jsem různé způsoby, jak komunikaci otevřít, marně.

A současně jsem jako „guru“ hnutí Žena je láska musela vytrvat v pozici: „Snaž se víc, pokud chceš změnu u něj a zatím ji nevidíš.“

A tak jsem se snažila a snažila. Pochopit každou situaci, co mi říká, co jsem zase udělala špatně, že je zase dusno. Ustupovala a setrvávala ve své ženské pasivitě. Mlčela a obviňovala se. Byla jsem slepá a neviděla tu úplně nejdůležitější věc, kterou jsem říkala úplně každému.

Máme své chyby, které jsou životními výzvami. Životními proto, že na ně máme celý život. A tak základem je o nich vědět a pracovat na nich, ale taky vědět, že musíme selhávat, musíme to nezvládat, musíme pořád dokola ty chyby dělat, protože jinak bychom tu už nemuseli být. Na co, kdy zvládneme svůj úkol na tento život?

Zapomněla jsem u sebe aplikovat metodu No a co. Když se mi něco nedaří, tak řeknu sama sobě: No a co? Protože vím, že další příležitost to znovu zkusit jistojistě přijde. Říci No a co sama sobě, ulevit si od přílišného snažení se, zbavit se tlaku na sebe. Být k sobě laskavější, shovívavější, milovat se i s chybami, nebo ještě lépe milovat se právě pro ty chyby.

A už vůbec jsem tuto metodu neaplikovala u Ivana. Ono nejde aplikovat nic venku u druhých, když to neumíme u sebe. Dnes vím, že léčbou naší komunikace by bylo prostě a jednoduše říci: No a co? I Ivanovi.

Jsem špatná žena? No a co? Neumím to dost dobře? No a co?

Mám se víc snažit?

NE.

Ne znamená NE. Snažím se dost už teď. Nebudu víc. To jsem měla jasně říci. Sobě i jemu. Dnes to vím, je mi úplně jasné, co se mohlo stát, abychom možná i otevřeli tabu téma a začali spolu mluvit. Ale třeba taky ne.

Ale mým NE by to mohlo začít. Protože pokud řeknete NE, přestanete přebírat problémy druhých na sebe, dáte jasnou hranici, přes kterou nepůjdete. Každý si má pochopit a měnit svou část vztahu, takže své problémy a sebe. NE dává jasný signál, kde končí moje zóna a začíná zóna toho druhého.

Já to ale vůbec neviděla. Totální slepota. A tak mne snažení více a hlouběji dovedlo do nemoci. Přesně jsem věděla, co mi mé tělo dává najevo, přece celý život s tím pracuju. Ale myslela jsem si, že mi Ivan může pomoci tím, že se mnou začne mluvit. Jenže prý je to moje nemoc a jak říkám každému, tak si ji musím vyřešit sama. Já to tenkrát vnímala tak, že mě v tom nechal, hodil mě přes palubu.

Dnes vím, co jsem mohla udělat. Říci jasné NE mému snažení se víc a víc.

A tak jsem pokračovala dál, až se stalo, co se stát muselo…

Až muselo přijít něco, co mě zachránilo.

Přišla situace, která se opakovala už snad tisíckrát. Úplně běžná, docela nevýrazná, nic zásadního. Znovu obvinění, mlčení a žádná komunikace. Změň se ty, ty jsi špatná.

A v tom se to stalo. Všechno z hlavy mi spadlo do srdce. Už nebylo co říkat, všechno bylo řečeno. Veškerá snaha končí. Není možné nic změnit. Jediné, co můžu udělat, je vyklidit prostor.

Ivanovi jsem řekla, že odcházím. Asi si myslel, že je to jeden z desítek minulých odchodů, po kterých jsem se vždy zase vrátila zpět. Jen já věděla, že teď je to jinak. Že se už nikdy nevrátím.

Řekla jsem mu, že odcházím, protože jediné, co můžu udělat, je vyklidit prostor, aby nikdo nestál na pranýři a třeba potom, až tam nebudu, bude muset řešit své problémy sám a neházet je na mě. Že to třeba uvidí a změní.

Jak bláhová jsem ve své lásce k němu byla. Jak stále jsem byla v režimu zachránit jeho. Jenže tohle hluboká láska dělá. To jsem ještě nevěděla, jak vypadá hluboká láska sama k sobě, tu jsem postrádala jako sůl.

Jasně jsem viděla tu chobotnici, co jsme společně vytvořili. To obludné monstrum plné lží, začínající u mě. Co všechno jsem dovolila, aby se dělo díky mým nulovým hranicím. Dokonce jsem viděla i cestu, jak to vše rozmotat, jenže k tomu se musí alespoň komunikovat. Moje záchrana byla jediná – vytrhnout se z toho spletence a konečně Ivanovi dovolit, aby si motal cokoliv dalšího, nebo rozmotával, nebo vůbec dělal, co chce. Prostě jen já svou roli v tom opustit.

Tento okamžik byl tak jasný, a přitom tak klidný. Úplně přesně jsem cítila, že tohle chce moje duše. Žádný smutek, žádný pláč, žádné nepříjemné myšlenky ani pocity. Naprostý klid.

A potvrzení, že má duše jásá, přišlo záhy…

„A co se stalo?“

„Pulzuje mi slinivka, mám šíleně vysoký spodní tlak, …“

„Na to se neptám, co se stalo?“ přerušil mě.

„Odešla jsem od Ivana.“

„Konečně!“ zařval, až jsem se lekla.

A pak:

„Počkej, počkej,…“, umí nahlížet do míst, která my nevidíme, a tak jsem čekala. A pak pokračoval:

„Čeká na tebe celý život jeden kudrnatej,…“

„To mě nezajímá, nechci chlapy vidět, teď chci řešit zdraví,“ tentokrát jsem ho přerušila já a na tuhle jeho větu jsem skoro zapomněla, ale je důležitá v dalším pokračování příběhu.

Za dva měsíce jsem byla zdravá. Jasný signál těla, že jsem udělala správný krok.

Trávila jsem spoustu času sama se sebou. Zvykala si na samotu, učila se plnit si svůj den pro sebe. Hodně času jen tak být, spoustu uvědomění i meditací a zpráv odjinud. Oprašovala jsem zmrzlé vztahy se svou mámou, sestrou, rodinou, kamarádkami. Všude stejné odezvy na můj odchod – halelujá! Totální klid uvnitř mne mě neopouštěl.

V květnu jsem si na srazu základní školy povídala se spolužákem Markem, který žije v Kanadě a který se oženil s mou spolužačkou Marcelou z gymnázia. Druhý den dopoledne mi přišla od něj zpráva, že by mě Marcela taky ráda viděla a zda se můžeme potkat. Souhlasila jsem samozřejmě a ráda. Co na mě nachystali, to jsem netušila.

V půl druhé na náměstí. Stojím u kašny a rozhlížím se, kde se objeví Marcela a Marek. Nikde nikdo, jen nějaký starý chlap, vagabund se motá kolem kašny a zírá na mě. Chvíli jsem to vydržela a pak se rozmrzele ptám, jako se ptáte někoho, kdo vás obtěžuje:

„My se známe?!“

A on udělal krok ke mně a já uviděla ten úsměv! Podlomila se mi kolena. Tomáš…

Můj spolužák z gymnázia. Kudrnatej. Po maturitě utekl do Kanady a žije tam doteď. Na našem srazu gymnázia před 25 lety to mezi námi zajiskřilo, zamilovala jsem se do něj jako blázen. Jenže doma jsem měla tři děti a Ivana, kterého jsem milovala taky. Takže jsem si nic nedovolila, ale na další sraz jsem ze strachu, že tam bude, raději nejela. Celou dobu jsem o něm nic nevěděla a ani ho neviděla. Až teď…

Zírali jsme na sebe a nevěděli, jestli se smát nebo plakat. A tak jsme se smáli a plakali zároveň. Objímali se, hladili, zírali na sebe a smáli se a plakali.

Celé odpoledne jsme povídali, naslouchali jeden druhému. Zírání nebralo konce, protože naše příběhy byly tak propojené. Vnímali jsme život, vztahy, Boha, všechno úplně stejně. Moje práce s lidmi stejná jako jeho, jen trošku jinak. Mezi řečí mi řekl větu, kterou jsem od Ivana nikdy neslyšela:

„Díval jsem se na jedno video a četl ty nesouhlasné komentáře pod ním. Byl jsem na tebe tak hrdý, na tvou sílu, jak to zvládáš ustát, jak si pevně stojíš za tím, co říkáš a co si myslíš.“

Vyprávěla jsem o síle ženské cesty a hnutí Žena je láska. O síle pasivního vědomého ženství. On o mužské práci, kterou dělá. Jeho životní motto je:

„Vykopej jámu a sedni si do ní. Pak ze sedu zkoušej vyskočit. Tak dlouho, až se ti to podaří. A až se tak stane, vykopej jámu hlubší.“

Leze po skalách bez pomoci, drží se jen silou svých prstů. Padá, a tak má sešroubovanou páteř a vyražené dva zuby. Pokračuje stejně dál.

Pořádá ceremonie a rituály. Tahá z lidí jejich temné stránky a stíny. Čistí je.

Mužsko-ženské propojení mezi námi bylo tak neuvěřitelné, že bylo naprosto jasné, že naše místa jsou na opačných koncích zeměkoule, kde jsme doposud každý žil. A tak když se mi řekl, ať letím s ním, nešlo odpovědět jinak, než že mé místo je tady, stejně jako to jeho tam. Jakoby bylo nutné zachovat ten mužsko-ženský most napříč zeměkoulí.

Povídali jsme a povídali a jiskření mezi námi bylo silnější a silnější. Oba jsme byli plní touhy, ten tah k sobě skoro nešlo vydržet. Jenže nás tlačil čas, museli jsme se rozloučit. Šli jsme ruku v ruce k našim autům, která jsme zcela „náhodou“ zaparkovali vedle sebe, políbili se a objali, každý jsme nasedl do svého auta a bez čehokoliv dalšího jsme se rozešli.

Pro mne to byl tak silný zážitek, který ani nelze slovy popsat. To jsem netušila, že přijde ještě silnější. Dostala jsem za to jedno jediné odpoledne tolik podpory, tolik laskavosti, tolik pochopení, tolik napojení a souznění, že mi to stačilo. Vlastně jsem nepotřebovala víc. Bylo to pro mne jako setkání s andělem, který mi jen dal razítko, že má cesta je správná.

A tak přešlo léto. Cítila jsem ho neustále u sebe. Pořád v tom stejném pocitu touhy a vášně jako s ním. Rozum mě neustále nutil na něj čekat, něco dělat, nějak ho hledat, nějak se s ním zkontaktovat. Ale srdce bylo stále ve stejném klidu, že vše je takhle v pořádku.

A pak jednoho večera jsem napsala Marcele, jak se jí daří. O ona prý, že na náhody nevěří, ale právě teď sedí Tomáš v letadle směrem Čechy.

Za pár dní zvoní telefon neznámé číslo:

„Ahoj, tady Tomáš.“

„Proč ses mi celé léto neozval?“ vyjelo ze mě.

„A proč bych to dělal? Vždyť jsem celou dobu s tebou byl a tys to dobře věděla.“

Ano, věděla, cítila jsem, že jsme stále spolu i beze slov a kontaktu. To jsem ještě nevěděla, jak přesně jeho „práce“ vypadá, nevěděla jsem, že je šaman.

Ptal se, kdy může přijet. Zrovna jsem se stěhovala. Posunula jsem setkání o pár nutných dní. Řekl:
„Čekal jsem na tebe celý život, tak pár dní ještě počkám.“

Pak přijel. Ta síla mezi námi byla k nevydržení, byli jsme jak pod elektrickým proudem. Nemohli jsme se na sebe téměř dívat, a už vůbec nešlo se sebe dotýkat. Měla jsem pocit, že shořím. Skočili jsme do postele.

Čekala jsem hurikán, bouři, okna, ve kterých se budou třást tabulky skla. Nic takového se nestalo.

Začal mě zvláštně houpat. Objímal mne, pevně držel v náručí a houpal. Spojení dvou duší bez spojení těl. Dýchal mi do ucha. Nevím vlastně, co dělal, ale zažila jsem nejsilnější milování za celý svůj život.

Pak jsme spali, on mi vyprávěl, já mu vyprávěla, jedli jsme, pili a kouřili, hrál mi na píšťalu muziku, kterou skládá. Nádhernější čas sdílení dvou duší jsem zatím neprožila.

Druhý den odjel, na nic jsem se neptala. Jen řekl, že tolik něhy nemůže unést. Nešlo zůstat spolu. Věděla jsem od první chvíle, že to není chlap, kterému budu vařit a který se mnou bude uléhat každý den do postele. Naše místa jsou daná a nejde z nich odejít.

Od té doby jsem ho neviděla a ani nejsme v žádném spojení. Pro mne ale bylo těch pár hodin s ním jako dotek anděla nebo čaroděje. Zanechal tak hluboký otisk v mé duši, že už není třeba nic víc. Díky němu vím, co umím cítit, jak umím vnímat, čeho jsem schopná, co můžu dostávat a dávat. Co vše je možné.

Děkuju ti, Tomáši.

Děkuju za písničku, která se ke mně to léto „náhodou“ dostala a která mluví právě o našem setkání.

Hodně jsem se věnovala tématu odpuštění. Odpuštění sama sobě, co vše jsem dovolila, aby se dělo kvůli mé neschopnosti říci NE. Odpustit druhým je snadné. Vnímáte je jako učitele odpuštění pro vás a tak je jasné, že vám musí ubližovat. Ale odpustit sobě vyžaduje jako první krok přijetí. Přijetí role, kterou máme pro druhé hrát právě tím, že jim umožňujeme prožívat bolest a smutek a trápení. Příjemnější je být učitelem světlým než tmavým. Chceme být lepší i v pohledu učení duší a karmy. To naše ego nám dává…

Je třeba přijmout, že jsme a musíme být špatní. Musíme mít chyby, protože dokonalost v tomto světě by neměla žádný smysl. Všechno člověk rozumem chápe, ale reálně svou tmavou stránku vytáhnout, to chce odvahu. A tak jsem začala mluvit, jak mi zobák narostl, i když ostatní zírali, jaká slova se to ve mně berou. Když mám chuť, zakouřím si a neschovávám se nikam s cigaretou. Říkám, co si myslím, a klidně se i pohádám. Ale pak mi nedělá problém se usmířit. Nedávám si pozor na to, jak kulantně odpovím na útočné komentáře u mých videí, ale vracím stejně. Už kašlu na to, co si kdo o mě myslí. Jsem taková, jaká jsem a ať si mne kdo chce soudí.

Smířila jsem se sama se sebou na úrovni duše. Přijala se celá a vyjadřuju se celá. Miluju se celá.

Všechno, co jsem kdy řekla a udělala, tak mělo být, ať už to bylo cokoliv. Stojím si za svou minulostí, protože jiná být nemohla ani pro mne ani pro nikoho jiného. Tak to bylo v pořádku.

Když se ohlédnu zpátky, tak se téměř hrdě biju v prsa. Zvládla jsem svůj karmický úkol, dokázala jsem téměř nemožné. A dokonce jsem ho zvládla ženským způsobem. Pokud je ženská energie pasivita, pak jaké silnější vyjádření pasivity ve vztahu je, že prostě vyklidíte prostor a zmizíte? A navíc v totálním vnitřním klidu. Smekám sama před sebou.

Děkuju ti Milunko.

Díky odpuštění sobě a přijetí sama sebe jsem smířená. Vnímám druhé lidi jako sebe sama. Chybující a ubližující. Už se nedokážu zlobit. Nemám v sobě žádné myšlenky nepřátelství. Mám v sobě tolik laskavosti, že žasnu, jak reaguju na nepříjemnosti venku, na chování některých lidí. Dříve by mě to totálně vytočilo, teď jen v klidu přihlížím a v klidu reaguju, v klidu říkám ANO nebo NE. Jsem smířená se všemi a vším. A to je snad nejvíc, co jsem mohla doposud dostat.

Ať se děje, co se děje, jsem v naprostém klidu. A život mi to vrací spoustou darů, hlavně tím, že jsem se úplně zbavila strachu. Nebojím se.

Rozumem jsem dobře věděla, že strach je výzva udělat to, čeho se bojíme, jít do toho. Protože jen tak poznáme, že nebylo vůbec čeho se bát. Taky jsem dobře věděla rozumem, že sny a bdění je stav, který se propojuje, a stejně tak, jako vnímáme v bdělém stavu trénink okolí, tak sny nás vedou ke stejnému.

Ale nic z toho jsem nedělala. Dokonce jsem měla vzorec, že s Ivanem je mi lépe a jsem šťastnější s ním a chci ve svém životě všechno prožívat společně. Že to bylo jen proto, že jsem jednoduše nezkusila být sama, mi vůbec nedocházelo.

Protože pokud jednou člověk zkusí být sám, užívat si čas pro sebe, překoná svou prvotní nechuť nebo vzorec stejný jako jsem měla já, nebo jakýkoliv jiný vzorec, např. že samota je opuštění a je to smutné, otevře se mu tak nádherný prostor, že už s tím nikdy nemůže přestat. Nikdy nikdo jiný nemůže dát našemu životu větší naplnění než my sami. A tak nikdy nikdo jiný nás nemůže učinit šťastnějšími než to umíme my sami. A jak jinak můžeme dělat to nejvíc pro sebe, než o samotě?

Samota naplněná radostnou aktivitou směřující k tomu být šťastný, plní naše srdce. Vrací nás k naší duši. Začínáme slyšet její hlásek. Posilujeme své napojení na tělo. Zvedá se nám imunita, odvaha a síla. Díky tomu, že začínáme slyšet dříve neslyšitelné, víme, kudy se máme ubírat dál. Co dělat. Co nedělat. Kam jít. Kam nejít. Kdy odejít. Kdy zůstat. S kým zůstat. Koho opustit. A vše v lehkosti, radosti, důvěře, vděčnosti a hlubokém pocitu správnosti pro nás samé.

Samota je prostor pro vzestup naší intuice, rychlodráha. Jaký spád to nabralo u mě, posdílím později. Dnes vůbec nechápu, kde jsem celý život byla.

Asi rok předtím, než jsem odešla od Ivana, jsem prošla regresní terapií. Co se mi ukázalo v několika minulých životech, mi vzalo dech.

Ležím v roztrhané, špinavé košilce jako malá holka a dívám se do korun stromů. A pak si všimnu, že ležím na smetišti mrtvá. Odhozená jako nepotřebný odpad.

Vidím svět přes zamřížované okénko někde v suterénu. Nic než boty nějakého muže a hliněnou zem nevidím. Nebo jsem ve chlívku zavřená jako zvíře.

Pak obraz ženy totálně rozbité od neustálého znásilňování. Tři malé děti kolem mne a já ve strachu stále dovoluju cokoliv muži, který přichází, protože přináší jídlo pro mé děti. Pak umírám a posílám je z oné jeskyně pryč, do údajně nebezpečného světa, ale jiné volby není. Ony odchází, drží se za ruce a já vidím, že vstupují do ráje. Že nebezpečný svět byl pouze naimplementovaný do mé hlavy. Venku nic nehrozí.

A pak jsem úplně v jiném světě a skáču po dlouhých strunách, které vypadají jako barevné liány, a s ostatními tvoříme hudbu. Radostně skáču a tvořím. Žádný strach z výšky, z nezdaru, z ničeho, vím, že to umím a je to krásné.

Pokud se přestaneme bát, dokážeme ve svém životě cokoliv tvořit. Bez omezení, s vědomím vlastních schopností a síly. Dokážeme všechno, co nás volá a těší. A děláme to, protože nemůžeme jinak.

Pak jsem se přestěhovala do nového domu starého dvěstě let s velkou zahradou. Jsem tu sama. Od první chvíle se nebojím. Strach po odchodu od Ivana jednoduše odešel. Už ho nepotřebuju. Vím, že tady je ráj. Vím, že tady vytvořím cokoliv.

Včera tu byl Honza, kamarád, soused, a říkal mi, že se tu po vesnici v noci potuluje nějaký chlap a mám se zamykat. Se mnou to ani nehnulo. Jdu ve dvě ráno ven, když se vzbudím, a dívám se na hvězdy, a vůbec mě nenapadne vzít si baterku nebo se rozhlížet, jestli tam na mě někdo nečíhá. Je to pryč.

Nebojím se ani budoucnosti, ačkoliv vůbec netuším, jaká bude. Nevím, zda v tomto domě zůstanu nebo budu muset odejít. Ale vím, že kamkoliv se hnu, strach už mě nebude provázet nikdy.

Nebojím se o sebe ani o děti, nebojím se o nikoho z nás. Dívám se na hvězdy a vím, že vše je v pořádku a láska zvítězí. Je lhostejné, zda tady a teď v tomto životě a já to zažiju. Čas nehraje roli. Prostě vím, že kráčíme všichni a já taky vstříc svému lepšímu já a světu, kde nebude strach. Nevím, jak to vím, ale vím to.

Vím to i proto, že zažívám každičký den, jak je o mne postaráno. Plně důvěřuju a beze strachu žiju tady a teď.

Jako první přišel kominík. Pak tu byli dva kominíci najednou. Co dělali s kamny a komíny, kloudně nevím, ale nařehtali jsme se neuvěřitelně a ačkoliv na mne původně neměli žádný čas, tak tu strávili celé dva dny.

Na komíně bylo potřeba něco zazdít a tak mi kominík říká, ať si pozvu nějakého zedníka.

„Nikoho tu neznám, jsem tu týden.“

„Tak vám dám telefon na Jardu, to je soused tady pod vámi. A víte co, tak já mu rovnou zavolám.“

Jarda přišel hned ten večer a druhý den komín přizdil. Od té doby je Jarda můj dvorní opravář na vše.

Jako žena jsem potřebovala zprovoznit kuchyň. Ne moderní, ale zachovat všechny prvky starého domu a zařízení, včetně starých kamen, ale tak, aby se mi pohodlně vařilo. Přišel soused truhlář, já mu řekla svou představu, a on vymyslel něco tak pasujícího sem, že si nové kuchyně ani mí synové téměř nevšimli, jak to sem sedlo.

Měla jsem představu o dlažbě a dlaždicích a předala ji Jardovi. Protože jsem neskutečně nerozhodná a vybírala bych celý den a nakonec nic nevybrala, šel vybírat se mnou. Otevřeli jsme dveře do obchodu s dlažbou a než jsme došli k pokladně, měli jsme vybráno. A to stylem: „Koukej!“ a já na to: „Tak jo!“

Největší jízda byla při vybírání lina. Chtěli jsme takové, aby sedlo ke kuchyňské desce. Paní prodavačka nás zavedla do velkého skladiště, kde uprostřed stál stůl a na něm několik desítek vzorkovníků lin. Vyprávěla, jaké jsou druhy lin, podle čeho vybírat a že nám nechá čas, ať si to v klidu projdeme. A pak namátkou otevřela první vzorkovník a přehodila vzorky lin. A zůstalo to otevřené přesně na linu, které jsme chtěli.

„Tohle bereme!“

„No počkejte, vždyť jste si nic neprohlédli!“

„Není třeba, tohle bereme.“

Za pět minut vybráno…

Potřebovala jsem sekačku a tak se ptám Jardy, jestli by mi ji někde nekoupil.

„No to si musíš vybrat takovou, aby měla tohle a tamto,…“

„Nemusíš mi to říkat, mě stačí, když ji vybereš sám a pak mi ji předvedeš.“

Zíral na mě:

„Přece si ji musíš vybrat sama ne?“

„A proč? Stejně nevím, podle čeho ji mám vybírat, víš to ty.“

Přivezl sekačku.

„Jééé, je červená, takovou jsem chtěla!“

Jarda klekl smíchy.

Tak takto je o mne postaráno. Celý svět mi pomáhá a vše jde ruku v ruce s mým záměrem. Někde prohodím požadavek a objeví se řešení a rovnou hned přijde někdo to udělat. Já nemusím vůbec nic. Nic nesháním, nic nevybírám, nic neřeším, vše nechávám povolanějším. Dávám plnou důvěru a to se mi vrací.

Muži jsou překvapeni, protože takové jednání neznají, a tak se mohou přetrhnout, abych byla spokojená a líbilo se mi to.

Dát důvěru ale znamená přestat kontrolovat. Muži tady fungují úplně jinak, než jsem byla zvyklá. Jestli si myslíte, že mi zavolají, kdy přijdou a také to dodrží, tak se mýlíte. Prostě řeknou:

„Dobře, takhle to udělám a někdy přijdu.“

Zeptám se:

„Kdy asi?“

Odpověď:

„Až mi to vyjde.“

Hm…

A pak někdy se nečekaně objeví na zápraží a jdou na to. Ohromný úsměv na tváři, že jsou u mne. Je to naprosto jiný level pomoci. Oni ví, co potřebuji. Já vím, že jsou tak zaměstnaní, že neví, kam dřív skočit. A tak všichni plyneme tak, jak to vyjde. Ajak to vyjde, nikdo dopředu neví. A tak podpora znamená vždy nechat toho druhého, ať se rozhodne sám, kdy mne podpoří. Je to svoboda, volnost, žádný tlak. Jen tak může fungovat podpora v hluboké důvěře.

Vím naprosto jistě, že je o mne postaráno a vše se stane. Potřebuju ale vědět, kdy se to stane? Záměr vyslán, potvrzen a já jen čekám, kdy se realizuje. Je to stejné jako s přáním si. Prostě ho vyšlete jako objednávku do Vesmíru, ale už neřešíte, zda objednávka byla skutečně přijata, zda se vyřizuje, zda už byla odeslána. Prostě odklepnete objednávku a VÍTE, že je na cestě k vám. Popravdě je to dost tvrdá dřina udržet se ve stavu nekontrolovat…

Jsem za tohle ale neskutečně vděčná, protože takto skvěle můžu trénovat svou ženskou pasivní roli i bez svého vlastního muže. Zjišťuju, že všechny rady, které jsem kdy ženám dala, platí a fungují i pro singl. Teď to zažívám na vlastní kůži. Je to nádherné potvrzení, že si můžu stát za vším, co jsem ženám kdy vyslala. Pasivní ženství rozhýbává aktivní mužství, vždy a všude. Jen chce žít pasivní ženství v praxi. Předat, nekontrolovat a důvěřovat.

Je o mne postaráno, vše se děje pro mě.

Vnímám ten zástup lidí přede mnou a s pokorou vplouvám do toho, co tu žili. Nemůžu tento dům ani zahradu rekonstruovat klasickým stylem, jak je to běžné. Něco ve mně volá, že můžu jen opravovat, ale co jde, nechat tak, jak to je. Všechno funkční zachovat, ať to pokračuje. Jako bych musela nechat tu energii minulosti téct dál, nemůžu ji přerušit.

V kuchyni zůstala stará kachlová kamna. Na dřevu vařím, dřevem topím. Všechny poličky, skříňky zabudované ve zdích zůstaly tak, jak byly, včetně dvířek, zámků a kování. Dveře jsou stará poctivá práce, podle jejich reliéfu jsem přizpůsobila reliéf dvířek na nových kuchyňských skříňkách. Barvu všeho ze dřeva zachovávám původní.

Přivezla jsem si sem starý sekretář, který mi zůstal po mé babičce. Vklouzl do nové kuchyně jako by sem odjakživa patřil. Pak jsem si všimla skla na jeho prosklených dvířkách a skla na dveřích do kuchyně. Naprosto stejné sklo. Drobné malé hvězdičky. Potvrzení, že sem vkládám jen to, co sem patří. Úplně se zalykám vděčností. 

A tak zachovávám stejná dvojitá okna, i když jsou dnes modernější a navíc s dotací. Zdi nechávám opravovat klasickým způsobem, stropy zůstávají v základu slaměné, podlahy dřevěné. Nemůžu sem dát sádrokarton ani nic umělého. Nemůžu to tomu domu prostě udělat. Nejde to.

Zahradu pozoruju a dívám se, co potřebuje. Žádné pergoly nebo stání na auto, žádná místa na grilování, žádný bazén v mé mysli nemá místo. Občas něco zkrátím, přesadím, ustřihnu, zasadím něco nového. Cítím, co sem nepatří a to dávám pryč. Keře odněkud z Asie, které sem zasadili majitelé, kteří sem jezdili jen na chalupu. Množím a sázím keře, které patří sem, na Vysočinu, a které budou i nějak užitečné. Něco uzobnu já a něco ptáci.

Uprostřed zahrady vím, že bude kvetoucí louka. Nemůže tu být sekačkou upravený trávník po celé zahradě. Kolem loučky vidím vysekané cestičky a pár míst, kde chci chodit bosa a nějak trávit čas. Odpočívat, péct si něco na ohni, ležet, zobat maliny a ostružiny, sbírat rybíz a dívat se na hrozny vína, být schovaná, zírat do korun stromů nebo na nebe. 

Popravdě dost dřu. Ačkoliv to vypadá, že téměř chodím od ničeho k ničemu, tak je to dřina. Vozím, nosím, hrabu, rýpu se, sekám, řežu, štípu, hloubím, sázím, pleju. Ani mě nenapadne vyjet si na kole, abych vypustila energii a posílila svaly. Nějaké posilovně a cvičení se jen směju. To, jak pracuju, je to nejlepší posilování těla, to nejsmysluplnější.

Nechala jsem spravit zápraží, abych nechodila v bahně. Trošku víc kamenů, ze stejného lomu jako ty kameny, které tu už leží. Z Víseckého lomu samozřejmě. Můj zásah není vůbec poznat, a to mě o to víc spojuje s minulostí a zaplavuje pocitem, jak moc jsem tu potřebná právě v tomto nastavení, v jakém jsem.

Na zápraží nechávám stejnou lavičku, ze které je nádherný výhled na Železné hory. Zažívám každý den stejný pocit jako všichni přede mnou, kdo tu sedávali. Boží klid, až mě bolí uši, a nádherná podívaná.

Ve sklepě, který je klenutý, kamenný jako celý dům, se studánkou uprostřed, kde se za války schovávali lidé z vesnice před nálety, protože je to jeden z největších sklepů ve vesnici, se mnou žije netopýr. Přes zimu si tam visí a spí.

Vrací se sem vlaštovky. Ve starém chlévě jsou dvě hnízda. Začala jsem tomu místu říkat U vlaštovek. Vrací se každý rok a je jim jedno, kdo tu žije. Stačí jim stejné hnízdo na stejném místě. Pozoruju ta droboučká stvoření a zírám na jejich vytrvalost, se kterou opravují hnízda. Krmí svá mláďata s neúnavnou trpělivostí, stále dokola a pořád. A když je vyvádějí! Tolik radosti, stálého opakování tréninku letu. Jak mohou tato stvoření přesně vědět, kde je jejich domov, kde je místo, odkud vzešly? Jak trefí z takové dálky? Jsem tak vděčná, že neomylně trefí a budou se vracet za rok, za dva, pořád. Ke mně, jako se vracely, když tu žil kdokoliv přede mnou a budou se vracet, ať tu bude žít kdokoliv po mně. Nekončící rytmus života spojený s místem. Boží dílo.

Žijí tu se mnou další bytosti. Strážce zahrady jelen. V domě mám Karla.

První setkání bylo s Karlem. Lehl si k Marcele, která tu byla na návštěvě do postele a přimáčkl se k ní. Vykvíkla leknutím, jak silně cítila muže, který se k ní přitulil a pevně ji chytil za boky. Ohlédla se a samozřejmě nikoho neviděla. Cítila se ale v tak pevném bezpečí, že v klidu usnula.

Další byl jelen, posvátný strážce prostoru, který se ukázal Kačence, mé dceři. A znovu Karel. Dal jí instrukce, co je třeba udělat jako první. Třeba zasadit lípu. A přesně kde ji zasadit.

Trošku jsem byla na Karla naštvaná  … proč nekomunikuje se mnou?

„Protože ty přesně děláš, co máš, nemusí ti nic říkat.“

Tak jo. Jsem tu a zachovávám vše, co zachovat lze. Pokračuju v práci všech, co tu žili přede mnou. A to, jak se mi to vrací, mi bere dech.

A vím, že vše, i komunikace s Karlem nebo kýmkoliv, kdo tu se mnou je, přijde. Občas cítím, jak se ke mně v noci přimáčkne kočka a když zašátrám a chci ji pohladit, zjistím, že tam žádná kočka není. Vím, že se mne dotýká Karel a že se mnou brzy začne i mluvit.

Neskutečně se těším na vše, co nás společně čeká při tvorbě tohoto magického prostoru. Je to cesta a kráčíme jí ruku v ruce se všemi před námi a za námi.

Děkuju vám.

Ve starém domě jsem měla spoustu rituálních míst. Prostor pro spojení s předky, místo k uctívání partnerství a rodiny, stěnu sebelásky, místo pro posilování hojnosti nebo zdraví. Spoustu předmětů, symbolů, svíček. Milovala jsem to. Tady mi nedává smysl nic z toho.

Tento dům a tento prostor má sám svá místa, kde všechny tyto rituály můžu dělat, a to navíc tak, že já jsem v nich. Já jsem tím rituálem. Proč zapalovat svíčku, když můžu zapálit poleno v ohni na zahradě nebo v kamnech. Proč si vizualizovat a přát pevné zdraví, když fyzická práce, kterou dělám, je sama o sobě realizací tohoto přání. Proč se spojovat s předky fotografiemi, když jsou se mnou každý den na lavičce před domem. Proč mít zrcadlo sebelásky a své fotky, kde jsem byla nejšťastnější, když šťastná jsem každou minutou svého dne. Přestala jsem potřebovat předměty na posílení mého duchovního spojení s čímkoliv.

A vím, že je to dar za jednoduchost života. Za obyčejnost, kterou žiju.

A taky dar za opuštění komfortu. Už nejde zmáčknout knoflík a je v celém domě za pět minut teplo. Musím jít do dřevníku pro dřevo a zatopit v kamnech.

Můj život je jeden velký rituál, který mi nastavuje život sám. Já nic neřídím, já nic neplánuju, jen se vezu rituálem, který mi tvoří můj obyčejný každodenní život.

Ráno vstanu, když se probudím. Podle počasí venku se rozhodnu, co budu dělat. Prší, tak pracuju doma nebo jsem na počítači. Je hezky, jdu ven a pracuju venku. Jedu směrem, který se mi sám ukazuje. Na co mám chuť, to dělám.

Všechno zcela intuitivně podřizuju, nebo já jsem tím podřizována, nevím, cyklům Země. Cyklům ročních období, cyklům dne a Měsíce. Vstávám, když vychází Slunce a když někdy zaspím, mám pocit, že mi utekl hodně důležitý moment dne. Chodím spát se setměním a nemám žádnou chuť protahovat moje ulehání do postele do noci.

Nemám televizi a přestala jsem sledovat filmy, nečtu knížky s cizím příběhem, kromě inspirativních, které mne mohou posunout. Mám pocit, že můj každodenní život je příběh plný překvapení a zápletek, že můj vlastní příběh je to, co mám žít a vnímat a cítit a užívat si ho se vším, co přináší.

Když se v noci probudím a táhne mě to ven, neváhám a vstávám a jdu vstříc tomu, co mě volá. Hvězdná obloha, zářící měsíc, kapky deště, mlha nebo padající hvězdy. Vždycky mne ta nádhera překvapí a dojme. Pluju a nechávám se vést tím, co chce, abych prožila.

Celý den mne provází silná radost. Je to tak boží takhle si žít. Celý den mne provází vděčnost, až bych brečela.

Všimla jsem si, že práci, kterou dělám na počítači, konzultace, maily, tvorba obsahu, komunikace s klienty a vše ostatní, stíhám za mnohem kratší čas, ačkoliv dělám pořád to stejné ve stejném rozsahu, možná i větším. Když mám chuť, sednu si k počítači a „něco“ udělám. Jde mi to jako po másle, nechápu tu jízdu.

Moje tělo sálá zdravím a stejně jako já vědomě i ono se zbavuje minulosti. Vypadly mi dva zuby, které přesně symbolizují minulost. Jsem dojatá, jak mé tělo spálilo nemoci, které se neprojevily, a jen mi prostě vypadl zub.

Jdu zahradou a sbírám plody, ovoce a zeleninu, a pak z toho něco uvařím nebo to sním tak, jak to leží. Dávám do pusy malá rajčátka a moje chuťové pohárky se nemohou té šťavnatosti nabažit. Každá kulička hroznového vína nebo rybízu mne dojímá. Tolik hojnosti. Tolik zabezpečení. Tak jednoduché to je se najíst.

Kamarád mi nosí nepasterizované mléko z kravína. Maminka mi ukázala, jak se udělá tvaroh. Jednou jsem asi zahřívala kyselé mléko jinak, než jsem měla, a vznikla mi mozzarella. Pozoruju, jak mi žije kvásek a dělám pokusy na kváskový chléb. Pláču štěstím nad svou šikovností a těším se, kam se posunu, co mě ještě tento prostor naučí.

Oblékám se do šatů, které jsem nosila ve městě. Pracuju v nich, nešetřím je na lepší příležitost. Můj každý den je ohromná oslava, žádná lepší příležitost mě snad už nemůže potkat.

K večeru jdu na pivo do místní hospody. Sedím mezi starousedlíky, ptám se jich na vše, co mě napadá. Oni vyprávějí. Díváme se na fotbal. Hrajeme karty nebo na kytaru a zpíváme. Smějeme se. Užíváme si sousedství.

Nedávno jsem se zeptala jednoho z nich, jakže vypadá ta slavnost, která zanedlouho bude? Oslava konce léta, konce prázdnin.

„Copak si to nepamatuješ? Stejná jako loni!“

„Já tu ale loni ještě nebyla…“

Nevěřil stejně jako já. Mám pocit, že tu žiju celý život.

Můj život je plný, ale neplánuju ho já. Můj život se projevuje skrze mne. Já jen beru, co mi dává. A užívám si všechno.

Naučila jsem se konečně žít tady a teď.

Ano, je to nepohodlné. Je to ohromný čas, který je tomu třeba věnovat. Možná by mi to kdysi přišlo dokonce jako ztráta času. Ale uvědomila jsem si, že čas nejde ztratit, lze ho jen naplnit něčím smysluplným. A když vaříš, tak jediné smysluplné je prostě vařit a nedělat nic jiného. To je tady a teď. Vařit a nic jiného. Ne náhodou je jídlo, které z toho vznikne, božskou manou. Vkládám do hrnce stejné potraviny, koření, všechno stejně jako kdysi, ale ta chuť se nedá srovnat. Jakoby i to jídlo nasálo mou plnou pozornost, bylo plné radosti a nasazení a pečlivosti, kterou do vaření dávám.

Ohromným darem a neuvěřitelnými pomocníky jsou má zvířata, drsnosrstá fenka Betynka, kocourek Mikš a kočička Micka. Když vidím, co je pro ně důležité, jak plní svůj den i noc žitím tady a teď, tak se učím přidávat se k nim. A je to jízda.

V minulém životě jsme taky měli psa i kočku. Když si to dnes uvědomím, tak jsme se nesnažili učit od nich, ale snažili se učit něco je. Totálně obráceně, než to mám dneska. Ráno vyvenčit, pak pes někde ležel, dostal misku s jídlem, odpoledne vyvenčit a před spaním znovu. Při venčení možná občasné zážitky tady a teď, občasné učení se radosti.

Teď se podřizuju jim, protože vnímám, že zvířata ví lépe než já, jak skutečně žít. Kdy spát, kdy si hrát, kdy jíst, kdy odpočívat, kdy se mazlit, kdy zalézt a mít klid.

Není to pohodlné. Zpočátku mě to štvalo, když mě Míca vzbudila ve dvě ráno a chtěla se mazlit. Jenže oni ví, proč teď. Vyjadřují tolik lásky, tolik důvěry. Hlavičkou mi zvedají ruku, abych hladila. Čumáčkem do mě strkají, tlačí se na mne, olizují. Je to velká urputnost, která jim nedovolí nechat to na později a přestat. Prostě do toho jdou tady a teď naplno. Teď je čas mazlení a tak se mazleme. Tečka. Jediné, co bych mohla udělat, je vyhodit je z ložnice, jenže to mi přes srdce nejde. A tak hodinu hladíme, mazlíme, tulíme se. Když je to přejde a stačí jim to, zase spíme.

Jsou jako děti. Jako malé nás potřebují a my na ně často nemáme čas. Pak v dospělosti bychom my potřebovali je, ale už je pozdě. Promeškali jsme svou chvíli tady a teď. Jejich volání, abychom společně sdíleli jejich tady a teď. Tady a teď se nikdy nevrátí, protože je to tady a teď. Přesně v tuto chvíli. Tato chvíle se  nikdy nevrátí, stejně jako nejde odložit na později. Nic takového se nestane.

Každé ráno je stejné, přesně podle mých zvířat. Jako první se vzbudí Míca. Nejmladší mazel, který všechny otravuje a chce pozornost a hrát si. A tak vzbudí Mikše. Dívám se, jak něžně ho olizuje, ťuká do něj packou, vrní a ovívá se kolem něj. A jak on laskavě reaguje, žádné odstrčení, žádné odmítnutí. Pomalu se budí, vrací ji olizování a mazlení. A začnou si hrát a skákat a budí Betynku. Ta se radostně přidává. Hodinu se dívám na tohle představení každý den. Chce se mi brečet, když si uvědomím, kolik hravosti jsem ve svém životě neprožila a odložila na později. Jakým nesmyslům jsem věnovala plnou pozornost. Jak moc jsem někam spěchala. Jak moc jsem se ochudila.

Ranní rituál pokračuje. Jdeme na zahradu a obejdeme prostor. Společně prohlídneme, že vše je stejné jako včera. Omrkneme cestou, na co máme chuť dělat. Potkáme ztracenou hračku, očucháme novou myší díru, vidíme spadlou větev, všimneme si rostlinek, které potřebují zalít nebo ostříhat. Pak jíme, hrajeme si, pracujeme. Když je čas odpočívat, zvířata si zalezou a já si zalezu taky. Buď do postele, abych dohnala noční bdění, nebo k počítači a pracuju. Během jejich hodinového spánku udělám práci, kterou bych dřív dělala hodin šest.

Nemám žádný plán. Většinou nevím, co budu dělat zítra. Často to, co naplánuju, jednoduše nevyjde. Něco se stane a ten plán se zhatí. Mám pocit, že žádné plány mít nemám. Že mám žít tady a teď a příští okamžik nechat na jiných, kam mě zavedou. Něco mě ukáže cestu. Někdo přinese příští okamžik. A ten bude zase tady a teď s plným nasazením. Přijde soused na kafe. Někdo mi zavolá a povídáme si. Vše s plným fokusem, ale bez toho, abych věděla, co bude za pět minut. Je to nádherná jízda, kdy s důvěrou směřuju do neznámo kam.

V úžasu zírám, jak lidé tady žijí tady a teď. Bez toho, aniž by se o toto téma vůbec zajímali, aniž by se to vůbec učili. Prostě tak žijí.

Jarda mi dělá práce na domě a v zahradě. Kromě mě pomáhá desítkám dalších lidí. Bere práce tak, jak přijdou a kdy je na ně nejvhodnější čas, tak je dělá. Nejdřív mi to bylo proti srsti, protože jsem nikdy nevěděla, kdy přijde a co bude dělat. Kromě důvěry, že vše je přesně, jak má a musím to nechat jiným, jsem ze sebe musela vydolovat neskutečné množství trpělivosti.

Ale když vidím, jak mu vše vychází, jak plyne, jak mu práce jde od ruky, tak vím, že jede správným způsobem – tady a teď. Při práci si nahlas zpívá a já to vnímám stejně jako vrnění mých koček, kdy si užívají tady a teď. Je pro mě velkou inspirací.

Když mi přivezli nová okna, mimochodem úplně stejná jako původní, jen nová, nerozbitá, takže mi sem nepoteče, když prší, tak se ptají, kdy budou hotové práce v místnosti, kdy si mají naplánovat osazení.

„Já nevím,“ odpověděla jsem. „Znáte zedníky...“

A dostala jsem tuto odpověď:

„Tak to buďte šťastná, že máte takového zedníka. Protože ten, který by vám řekl přesný termín, kdy bude co hotovo, není dobrý zedník. Dobrý zedník nikdy neví, kdy se k čemu dostane, protože neví, jak mu práce půjdou, co se při nich naskytne za problémy. Kdyby vám řekl termín, je to špatný zedník.“

AHA…

Když po nočním mazlení znovu usínám se zvířaty přitisknutými ke mně, cítím tak ohromné štěstí, že bych brečela. Vrnění koček, kdy vibruju celá já i celá ložnice. Vrní a já vnímám jen jejich teplo a vrnění. Je to jako meditační hudba. Nějaké hodinové mazlení je proti této chvíli a tomuto daru, který od nich dostávám, úplné nic. A pak vrnění ustává, hlavička malého zvířátka ztěžkne a spočine v mé dlani. Pláču štěstím, že se mi toto děje.

Život tady a teď, která je v obyčejnosti a jednoduchosti, prostotě života, mi otevírá hlavu. Proudí ke mně zprávy a já nestíhám ani vše zachycovat, natož realizovat. Mám pocit, že jsem kanál, skrz který se dostává na Zem něco, co jen já jediná mám předat. A tak zachycuju zprávy a snažím se předávat. Vkládat je do svého dne.

Je to život v proudu intuice.

Člověk celý život sleduje duchovní vůdce. Fascinuje ho jednoduchost, s jakou berou život. Jsou spoře oblečení. Mají málo. Celý život je sleduju, ale nic jsem skutečně neviděla. Až teď. Jen z jednoduchosti a skromnosti může vzniknout propojení, kanál ke komunikaci s naší duší. Jednoduchost je podmínka, protože balastem hojnosti je brána intuice zahrabaná. Nevidíme ji, necítíme ji, neslyšíme ji. 

S jednoduchostí a prostotou života duchovních vůdců se pojí ohromná radost ze života. Často mívají život opravdu těžký, jsou stíháni, sledováni, vězněni, ale smějí se. Usmívají se, radují se, vtipkují. Jsou jako malé děti. Žádná vážnost, a už vůbec ne ze sebe a z mouder, která předávají. Hrají si. Užívají si. Jsou tady a teď jako malé děti.

Jednoduchost je podmínka a radost je klíč k otevření intuice.

Malá vsuvka. Vůbec tím nemyslím, že bohatí lidé nemohou mít otevřenou intuici. Peníze a bohatství nesouvisí s jednoduchostí a prostotou, o které píšu. Spousta bohatých lidí žije prostě a jednoduše. Často až díky bohatství a prožitku hojnosti se dostanou k tomu, že to nepotřebují, začnou se na peníze dívat jinak. Je to i má cesta, takže určitě se intuice nepojí s chudobou.

Vždycky, když jsem cokoliv tvořila, sedla jsem si, položila ruce na klávesnici a psala. Žádná osnova, body, co sdělit jako první, žádný mustr. Prostě ruce na papír a myšlenka jela ven sama. Většinou jsem si to po sobě přečetla a nic neměnila. Tuším, že jsem dokázala být napojená při tvorbě čehokoliv, při psaní.

Teď se přidalo ale něco navíc. Před narozeninami někoho blízkého, už nevím, kdo byl tím prvním, jsem na něj hodně myslela a vzpomínala, co máme za sebou hezkého. Čím ho obdarovat? Co mu udělá radost? A najednou se mi v hlavě objevila písnička. Písnička, kterou jsem si začala zpívat, protože jsem ji dobře znala, minimálně melodii, pokud ne slova. A musela jsem si jít sednout, dát ruce na klávesnici a psát. Broukala jsem si písničku a psala jiná slova. Slova do písničky pro oslavence.

Naprosto jistě jsem věděla, že to nejsem já ten textař. Že jen skrze mne prochází slova, která mám vkládat do písničky a pak tu písničku mám dotyčnému zazpívat. Po překvapení, které po zazpívání přišlo, po chvále, jak jsem šikovná, co jsem to složila, jsem musela s pravdou ven. To já ne, to přišlo pro tebe jen skrze mě.

Když přišla písnička pro syna, kterou jsem měla zazpívat na jeho svatbě před stovkou hostů, tak nebylo zbytí. Lidé mi říkali, jak jsem odvážná, že by to nedali. Dali, kdyby to k nim přišlo jako ke mně. Museli by. Nešlo by to jinak.

Když byla Betynka štěně, často škytala. Když se rozškytá štěně trpasličího jezevčíka, tak vás to nenechá chladným. S velikou touhou uklidnit to maličké tělíčko jsem na ni položila ruku. Škytání okamžitě přestalo. Náhoda – jsem si řekla. Ale pak se to opakovalo, a znovu a znovu. Okamžitě po položení ruky jí škytání přestalo.

Začala jsem zkoumat, cože to dělám. Čím se to stane. Co v sobě změním, že to dokážu. Pozorovala jsem sama sebe, své nitro, co se ve mně děje. Pláču, jen to píšu. Je to navození čiré a prosté lásky k trpícímu. Hluboký soucit a sdílení bolestného okamžiku. Ne touha pomoci, ne zbavit ji něčeho. Jen prostá láska. Vím, že takto dokážu uzdravit kohokoliv.

Uvidím, jak mě cesta povede a jak se bude tato schopnost uzdravovat ve mně rozvíjet. Jak neplánuju, tak s tím nic nedělám. Jen vím, že to umím a čekám. Přijde impulz a povede mě. Žádný strach, že by mě to minulo, nemám. Vlastně to vůbec neřeším. I kdyby se nic s tím nedělo, tak si toho možná ani nevšimnu. Vím, že vše je přesně pro mě v pořádku a dostávám to, co dostat mám. Nic víc, nic míň. Jsem transformátor a Vesmír si se mnou nakládá, jak potřebuje. Sloužím mu. Jsem mu k dispozici.

Chodím po zahradě, brouzdám se v barevném listí, dívám se na mraky, vysoké strémy a hory v dálce. Sbírám plody, trhám byliny. Pracuju. Házím míček Betynce, hladím kočku, která se mi motá u nohou. Poslouchám zpěv ptáků a sleduju let volavek. Házím polena do kamen a vařím. Věším prádlo a cítím vůni větru.

Mám pocit, že tohle je ta pravá meditace. Tohle je stav totálního spojení s Bohem, s universem. Žádné myšlenky, jen soustředění na tuto chvíli a tento okamžik. Obdivuju, co ke mně přichází, co vidím, co zažívám. A pak mě „něco“ napadne. Myšlenka, nápad. Vesmír mi pošle inspiraci k mé práci. A jdu a napíšu si to, protože na to nechci zapomenout, ale nechci to nosit ve své hlavě dál. Vracím se do prázdna a pokračuju. Takto v napojení mi chodí inspirace. Nemusím jako dřív sedět a přemýšlet, co vytvořit. Chodí mi to samo a je to mnohem hlubší a autentičtější. Teď jsem transformátor v praxi.

Velice často se mi v mém takto obyčejném dni stává, že se mi zvláštně zamotá hlava jako bych upadala do meditace. Jako by mě cosi táhlo odejít, odletět, zmizet, zemřít. Nepociťuji žádný strach, jen vím, že takto se to jednou stane. Takto jednou odejdu. Už to znám. Ale také vím, jak s tímto stavem pracovat. Vědomě ho ovládám. Jdu se uzemnit. Něco sním, vypiju, zuju si boty a spojím se se Zemí, dám ruce do hlíny. Oživím své fyzické tělo něčím hmotným.

Můj běžný den je meditací. Jako bych žila v jiné dimenzi. Jsem plná radosti a vděčnosti, že mi tohle je dopřáno. Jsem šťastná.

Jednou v noci mi téměř na hlavu sedla sova. Letěla tak blízko a směrem ke mně, že jsem se skutečně připravila na to, že mi sedne na hlavu. Zpevnila jsem celé tělo, abych ji udržela, až dosedne. Je to obrovský pták. Těsně přede mnou změnila směr. A já se musela smát a děkovat za toto potvrzení.

Ano. Vyznám se v temnotě a miluju ji, nemám ze tmy žádný strach. Dotkla jsem se stínů a smrti, a miluju život. Překonala jsem smutek a strach ze samoty. Mám otevřený šestý smysl, vidím a slyším to, co druzí nevidí a neslyší. Prokoukla jsem tmu. Jsem mistrem přítomného okamžiku. Jsem samotář a noční tvor, napojený na Měsíc. Jsem spojená s posvátnou ženskou energií. Probudila jsem svou hadí sílu.

Ano. Jsem sova.

Když odpočívám na lavičce, velice často pláču. Tečou mi slzy, protože to štěstí se nedá udržet. Velice často o tom musím mluvit. Stále každému vyprávím, jak jsem tu šťastná – a u toho pláču. Musí to ven, musím to říkat, musím to ukazovat. Tento dar totiž není jen pro mne. Je třeba ho žít a inspirovat tím druhé. Vím to.

Ty změny se dějí. Pozoruju, jak měním tím, jak žiju, život druhých.

Je to boží pocit, že můžu svítit na cestu i druhým.

Je nádherné vidět, jak se lidé kolem vás mění jen tím, že jste se změnili vy. Jak inspirujete ke změně druhé. Jak jim svou silou dodáváte odvahu ke změně, kterou potřebují udělat.

Moje sestra uviděla, jaký život žije a začala toužit po změně, a tu změnu zrealizovala. Můj syn uviděl vztah, ve kterém žil a v lehkosti ho opustil. Synovec, který se tu stavil na návštěvu, zíral na můj jednoduchý život. Přestal toužit po životě ve velkoměstě, ucítil sílu komunity, prostého života a jde si za ním. Odjel se slovy:

„Co vlastně k životu potřebujeme? Tohle je štěstí!“

Jednou jsme seděli s Jardou na lavičce, bylo deset večer a jemu zvoní telefon. Někdo něco potřeboval, aby mu Jarda opravil. Jarda je dříč, miluje svou práci, umí všechno. Co neumí, je kohokoliv odmítnout. Je tak hodný, až to tříská dveřmi, jak by řekla moje babička. Když dotelefonoval, ptám se ho:

„Oni si všichni myslí, že jsi na věšáku co?“ Smál se.

Za pár dní zase sedíme večer na lavičce a stejná situace, zvoní mu telefon. On se na něj podíval a vytípnul ho se slovy:

„Nejsem na věšáku!“ A smál se. A já se uvnitř tetelila radostí.

Jezdí sem za mnou ženy z KRUHU. Žádný seminář nebo nabitý víkend aktivitami. Jen spolu jsme. Spolu vaříme a děláme vše, co tu dělám já sama. Můj „jiný Vesmír“ je naprosto pohlcuje. Nemohou se nabažit té energie, která je tu tak zřetelně cítit. Procházejí se zahradou. Leží nebo sedí na trávě. Zírají na hory. Jen jsou. Karin seděla na lavičce a chtěla meditovat. Zavřela oči, pak je otevřela a říká:

„Vůbec nemůžu zavřít oči, přijde mi to tak zbytečné. Dívám se a medituju.“

Zcela automaticky přišlo, že tento prostor otevřu každému, kdo toto chce zažít. Že musím dát i druhým ochutnat, co je možné žít. A tak sem za mnou jezdí lidé a prostě tu jsou. Někdy tu je někdo sám, aniž bych já tu byla s ním. Prý to vůbec nevadí. Nejde totiž o to, co bych říkala ústy, nejde o to něco řešit. Jde o to tu být, a klidně i sám. Ohromně se těším na každého, kdo se tu na pár dní objeví, protože vnímám, jak moc se jejich prožívání vlastního života mění. Co jim tu dochází. K jaké změně je inspiruje tento prostor a můj způsob života. A tak pokračuju a vítám každého.

Betynka mi v léčení lidí nádherně pomáhá. Kdokoliv je tu, neodbytně vyžaduje házení míčku. Pořád dokola. Nedá mu pokoj. Ode mne v tu chvíli hodit nechce, jen od návštěvy. Jakoby cítila, že tohle právě ten člověk potřebuje. Že přesně tato činnost ho dostává do stavu radosti a tady a teď. A čím víc to toho člověka nebaví, nechce a odmítá házet, tím víc dotírá. Léčí, vede, nutí. Je to neskutečné pozorovat, jak se mění nastavení každého. Jak účinná metoda pro probuzení radosti to je. Úžasná Betynka.

Po přestěhování jsem si našla autoservis. Přijela jsem tam a ptám se, zda se postará o mé auto. Začal se mě ptát na věci kolem auta, odpovědi jsem vůbec netušila. Kolik  mám najeto kilometrů, kdy se naposledy vyměňoval olej, technická,… Smáli jsme se tomu, jak jsem mimo. Prý všechno zjistí a postará se. Jednou jsem zjistila, že mi svítí jakási kontrolka. Volám, jestli můžu přijet, aby se na to mrknul. Když zvedl telefon, říkám:

„Houstone, Houstone, mám problém!“ Smáli jsme se.

Jedu tam a ukazuju mu svítící kontrolku.

„Máte vyfouklou pneumatiku!“ Hned ji dofoukl a nechtěl peníze.

Před pár dny jsem si rozbila světlo a přijela k němu. Objedná, vymění, zařídí. A já se ptám: „Co se teď bude s autem dít, bude něco potřeba s ním dělat, nějaká kontrola nebo tak?“

A on odpovídá:

„Nene, a až vám začne svítit nějaká kontrolka nebo se bude někde něco ozývat, zavoláte Houstone, Houstone a vyřeším to. Jsem přece váš Houston.“

Řehtali jsme se.

Jarda tu ořezal smrky kolem plotu, byla to docela léty neupravovaná divočina. Najednou se mi tu válelo asi padesát vánočních stromečků. Jeden obrovský smrk si chlapi odnesli do místní sokolovny na adventní výstavu. Napsala jsem vývěsku na místní obchůdek, že rozdávám vánoční stromky. Každý, kdo přijde, mi chce něco platit, já odmítám. A tak mi nosí vejce, brambory, víno, zaplatí mi pivo nebo panáka v hospodě. Odstartovala jsem tu výměnný obchod.

V zimě se tu pořádala obecní zabíjačka. V pátek práce, v sobotu prodávat, jíst a pít a být spolu. Cítila jsem silné nutkání něco na pracovní pátek přinést, něčím přispět kromě mých rukou. S maminkou jsme upekly spoustu kynutých koláčů. Zaprášilo se po nich a lidé ze spolku se mě ptali, kolik mi mají zaplatit z kasy. Nevzala jsem si nic. Byl to můj dárek pro ně. Za pár měsíců na výlovu obecního rybníka ženy připravily občerstvení. Smažený kapr, polévka. Vše se platilo. Měly i napečené koláče a tak se ptám na cenu.

„Ty jsou zdarma, vezmi si kolik chceš, to je náš dárek pro vás.“

Na letní slavnosti jsem byla pověřena vybíráním vstupného. Hrála tam kapela, grilovalo se, jedlo a pilo a tančilo. Něco ve mně volalo, že jim k té vstupence musíme něco přidat. Nikdo neměl na nic čas, prý je pozdě něco vymýšlet, prý dostanou zábavu. Mně to ale nedalo a tak jsem celý den vázala mašličky ze stužek barev naší obce na spínací špendlík. Sto. Každý, kdo přišel, dostal připíchnutou mašličku se slovy:

„To abychom měli něco společného a abychom si zítra pamatovali tenhle skvělý večer.“

Někdo má mašličku stále připíchnutou. Někdo si ji pověsil na zrcátko u auta. Někde je mají zapíchnuté kolem zrcadla. Vidím je všude. Je to nádherný pocit vidět, že se jich to dotklo. Že v té mašličce vidí něco víc. Propojení a pocit, že k sobě patříme. A touhu dávat. Na podzimní dýňové slavnosti dostal každý za vstupenku malou okrasnou dýni.

Cítím se jako svíce. Všechno, co mi dělá radost, projevuju ven. Netlumím své světlo, neomezuju se v tom, co chci udělat. Když hraje kapela, tančím první a klidně sama, a tím zvedám ostatní. Rozdávám a pomáhám. Rozdávání a pomáhání se násobí. Už vím, že stačí hodit kámen do vody a kruhy se udělají samy, nemusím se o ně starat. Ten kámen, hozený do vody, jsem já, jste vy. Chce to odvahu skočit. Chce to zbavit se zábran, pocitů nepatřičnosti, strachu svítit, být vidět. Ale pak, když strach překonáme, vidíme ty vlny, šířící se od nás. A to je stav, kdy víte, že jediný způsob, jak ovlivnit život druhých, je vaše inspirace. Stačí žít tak, jak žít milujete, dělat to, co dělat milujete a vše ostatní se poskládá samo.

Někdy to skládání ale pěkně bolí…

Soused se koťat zbavuje po vesnicku, ale pro ty z vás, kteří toto nedokáží vstřebat, už řešíme kastrace, takže změna tohoto šílenství je na dohled.

Držím kotě v dlani a soused drží to druhé kotě a říká:

„Tak mi ho dej“ s tím, že bylo jasné, co s nimi bude.

„To už nejde. Nosím ho tu půlhodinu v dlani, nemůžu ti ho dát. Nechám si ho. Až ho kočka dokrmí, vezmu si ho.“

Za měsíc byla Míca u nás.

S Mikšem se do sebe okamžitě zamilovali a Betynku přibrali ke svým hrám i mazlení. Našla si místo v mé posteli na spaní přímo na mém polštáři. Vrněla tak, že jsem celá vibrovala. Byla tak pružná a vláčná, že jsem si ji mohla složit pod hlavu. Nechala si všechno líbit. Byl to neskutečný mazel. Možná se ptáte, proč o ní píšu v minulém čase, dozvíte se za chvíli.

Koťata rostla a Mikš začal mít na Mícu choutky. Prý kastrace v sedmi měsících je úplně v pořádku. Udělat jsme to museli. Jenže Míca se z narkózy neprobudila, selhalo jí srdíčko. Věděla jsem, že je trošku oslabenější, že její imunita není úplně v pořádku, ale asi měla nějaký větší problém. Nedala to.

Nesla jsem ji domů a srdce mi krvácelo. Ta pružná a vláčná Míca byla ještě vláčnější v mých dlaních. Voněla stejně, vypadala, že spí. Položila jsem ji na místo do postele, kde vždy spala se mnou, a prožily jsme poslední společnou noc. Nechala jsem Betynku i Mikše, aby si mrtvou Mícu očichali. Strkali do ní čumáčky a snažili se ji oživit. Zapálila jsem svíčku a naposledy hladila Mícu na svém polštáři.

Ráno jsme ji pochovali pod rybízem.

Bylo to tak silné rozloučení. Plné vděčnosti. Já jsem jí zachránila před půl rokem život. Ona mi půl roku můj život spravovala vrnící meditací. Tolik jsme si stihly vzájemně dát. Tak intenzivně jsme sytily jedna druhou. Cítila jsem hlubokou vděčnost a děkovala, děkovala a děkovala.

Ten den večer jsme měli v místní sokolovně tvoření adventních věnců. Přišla jsem tam rozbitá a uplakaná a vyprávěla, že už nemám Mícu. A Zdenka říká:

„Já mám šest letních koťat, přijď si pro jedno.“

Odmítla jsem. Neměla jsem na to ani pomyšlení.

A prý má domácí tlačenku, ať si přijdu.

Přišla jsem k nim na dvůr, který se hemžil koťaty. A najednou se objevila. Míca 2. Úplně stejně velká, úplně stejně zbarvená, stejná. Začala se mi otírat kolem nohou a vrněla na celý dvůr. Vzala jsem ji do náruče, nechala se otočit na záda, poddajná a tvárná. Zkontrolovala jsem, že je to opravdu kočička. Chvíli jsme se mazlily a já ji postavila zpátky na zem.

„Nemůžu si ji vzít, mám pocit, že potřebuju teď dosytit Mikše.“ A odešla jsem.

Všechno ve mně volalo: ANO! Ale můj plán byl TEĎ NEBRAT.

Než jsem došla domů, nešlo to vydržet a zavolala jsem Zdence, že si pro ni přijdu zítra.

Betynka ji okamžitě přijala, jakoby tu byla vždycky. Mikš chvíli syčel, ale brzy to přešlo. Je to týden, co zemřela Míca 1 a mně pod polštářem vrní Míca 2. Mám pocit, že je to rok a ne týden, kdy Míca 1 odešla do kočičího nebe.

Tento čas je plný ztrát, odcházení a zbavování se nepotřebného, plný smrti. Vidím to všude kolem. Je to potřeba. Musíme za sebou nechat minulost a staré vzorce. Nastavit se na vděčnost tady a teď, dívat se dopředu a tvořit si nový svět pro sebe. Dělat malé drobné kroky k tomu, jak chceme žít a kým se chceme stát. Nechat se vést a jít. Tak si vytvoříme svět plný vděčnosti za život jako takový.

Napadá mne, co všechno ještě je třeba ztratit. O co ještě potřebuju přijít. Co vše ze mě musí odejít. Úlevné je, že se nebojím. Plně důvěřuju, že vše, oč přicházím, ode mne musí odejít. V mém životě to nemá místo, nebo si díky ztrátě potřebuju uvědomit své vnitřní nastavení. Své schopnosti se s minulostí rozloučit, nechat ji být, nastavit vděčnost a lásku a jít dál. Svou schopnost při pochybnostech se sebrat a jít něco dělat. Dostat se co nejrychleji do tady a teď, abych prožila to podstatné. Samotný život v jednoduchosti a radosti z činností, které milujeme dělat, z činností, které je třeba dělat. Rychlost, s jakou se vyrovnávám se ztrátami, mne utvrzuje v tom, že jdu správnou cestou. Skrze ztráty sílíme.

Ale na spoustu ztrát prostě nejsme připraveni a srazí nás na kolena.

Jako byla ztráta Betynky.

A pak jednou přestala jíst a začala zvracet, neustále se snažila čistit travou. Po týdnu operace, která se podařila, ale Betynka to už nerozdýchala. Odnesla jsem ji domů do postele a prožila s ní poslední společnou noc.

Nedokázala jsem si představit ani jednu minutu bez ní. Ztratila jsem nejbližší bytost. Můj smutek byl tak hluboký, že hlubší snad být nemůže. Uvědomila jsem si, že jsem zapomněla plakat, stejně jako jsem se zapomněla smát. Betynka mě vrátila k obojímu.

A tak jsem to pustila. Chovala jsem ji mrtvou v náručí a plakala a plakala.

Pohřbila jsem ji pod lípu, kterou mi darovaly sestry z KRUHU a která čekala na zaszení. Pod ní položila čerstvě nasekanou trávu, dala jí pod pacičku její nejvíc oblíbený míček – ten nejvíc okousaný. Přikryla ji květy pampelišek. Zasypala hlínou. Bolestí a smutkem jsem křičela. Jediné, čeho jsem nebyla schopna, bylo zalít zasazenou lípu. Betynka nesnášela vodu. Ale Vesmír to zařídil za mne, odpoledne začalo pršet a pršelo dva dny.

Komukoliv jsem o tom vyprávěla, nebránila jsem se smutku a plakala při tom. Hluboká láska přináší hluboký smutek. Už nikdy nebudu schovávat nejen široký úsměv, ale ani pláč. Všichni sdíleli mou bolest a každý mě povzbuzoval, že si musím pořídit rychle nového pejska. Pro mne nepředstavitelná myšlenka. Až někdo řekl:

„Nový pejsek ti pomůže truchlit, nebudeš na to sama.“

Druhý den večer před spaním jsem se dívala, zda někde není k mání štěně hrubosrstého jezevčíka. Byl jen pejsek, chtěla jsem fenku, další Betynku. A tak jsem šla do postele s tím, že si ráno zadám poptávku. A ráno tam byl čerstvý inzerát s novou Betynkou, pro kterou jsem si za 14 dní jela a dnes je se mnou.

Je to nádherné, roztomilé štěně. Vzbuzuje ve mně tolik radosti, lehkosti, štěstí. Při každém pohledu na ni ale cítím Betynku 1. Ta bolest z její ztráty je novou Betynkou znásobena. Mám pocit, že prožívám o mnoho hlouběji radost, ale i bolest. Emoce na obě strany. Jakoby mé srdce znásobilo svůj objem, bylo širší, větší, naplněnější.

Vyhodila jsem všechny hračky Betynky 1, všechny posbírané míčky, které jsem našla na zahradě. Pak jsem sekala trávu a od sekačky odlétl jeden zapomenutý tenisák. Úplně ve mně vibroval Betynky vzkaz:

„Nech ho pro další psí duši a hraj si s ní jako se mnou!“

Dnes vím, že to vše tak muselo být. Betynka přišla na krátký  čas, aby mě zachránila. Aby do sebe absorbovala všechny emoce, které bych sama neunesla.

Se svým hlubokým zármutkem jsem se obrátila na své sestry z KRUHU o pomoc a podporu. Nezklamaly jako vždy. Podaly mi úžasnou podporu a moje dcera mi poslala toto:

"Zvířata, která k nám přicházejí v těžkých životních chvílích, nejsou jen mazlíčci. Jsou to průvodci duše, léčitelé srdce a někdy – ano – také bytosti, které na sebe vezmou bolest, kterou bychom samy nezvládly unést.

Nejde o trest, ani o vinu. V mnoha duchovních tradicích se věří, že zvířata mají schopnost nasávat a transformovat lidské utrpení. Že jsou vyslanci lásky, a někdy i štíty, když je toho na duši moc.

Ti malí tvorové možná odnesli s sebou část tvé bolesti. Je to hluboce pravdivé. Ne proto, že by měli odejít, ale proto, že přišli s tím, že jejich čas bude omezený. Ale že v tom čase dají všechno: bezpodmínečnou lásku, něhu, dotek, radost i smysl.

A třeba právě teď, v tom největším smutku, se děje něco posvátného. Ne proto, že bys měla zapomenout – ale protože tvé srdce se otevírá. A s tímto otevřením možná konečně odchází i stará bolest, která v tobě byla dlouho, dlouho zadržovaná."

A další napsala toto:

ČLOVĚČE, vidím, že pláčeš, protože přišel můj čas. Prosím, neplač, chci ti něco vysvětlit.

Vím, že jsi smutný, protože jsem odešel, ale já jsem šťastný, že jsem tě poznal. Kolik takových jako já zemře každý den, aniž by poznali někoho výjimečného?

My, zvířata, známe chlad, hlad, strach a samotu. Vidíme tváře, které kolem nás procházejí bez povšimnutí — a někdy je to tak lepší.

Ale jednoho dne, mezi tolika lidmi, se objeví anděl... a všechno se změní.

Dají nám domov, jméno, bezpečné útočiště. Naučí nás, co je láska. A od té chvíle strach zmizí. Nevadí nám déšť, hluk aut ani nebezpečí — protože už nejsme sami.

Proto, i když mi dnes říkáš sbohem, nechci, abys měl výčitky. Udělal jsi víc, než si myslíš: dal jsi mi jméno, pohlazení, teplo a štěstí být milován.

My, zvířata, žijeme přítomností. Minulost nehraje roli, když nás objímá láska.

Než odejdu, mám dvě prosby:

Umyj si obličej a usměj se. Uchovej si v srdci ty šťastné chvíle, které jsme spolu sdíleli, a prosím — nezavírej své srdce před láskou.

Je mnoho takových jako já, kteří stále čekají na někoho jako jsi ty. Nedovol, aby strach z bolesti zabránil lásce k těm, kteří ji nejvíce potřebují.

Od této chvíle budu tvým andělem. Když se podíváš na oblohu a uvidíš zářící hvězdu, věz, že to jsem já, kdo ti šeptá: „Je mi dobře, děkuji, že jsi mě miloval.“

Neříkám „sbohem“, ale „na shledanou“.

Na nebi, kde se setkávají ušlechtilé duše, tam na tebe budu čekat.

Ano. Nejen v těžkých chvílích rozdělování se, ale hlavně celý můj vztah s Ivanem byl o potlačování emocí. Nejen smutku, vlastně jsem zapomněla plakat. Ale i radosti a nepříčetného veselí jen tak. Obě emoce jsem cestou ztratila. A ty mě Betynka znovu učila žít.

Pak jsem si vytáhla kartu, která vše potvrdila. A dovoluju si plakat, kdykoliv o smrti Betynky vyprávím. Dovoluju si plakat, kdykoliv to potřebuju a budu plakat tak dlouho, dokud nevypláču všechnu zadrženou bolest. Jde to vůbec? Jde vůbec vyplakat desetiletí zadržovanou bolest?

Já věřím, že ano. Stejně tak jako mě Betynka naučila za rok a půl svého života naučit se smát a radovat, tak mě za pár týdnů díky své smrti naučí prožívat smutek, plakat a dovolit si projevit bolest.

Moje milovaná Betynka.

Bude součástí lípy a bude stále vidět všude po zahradě.

Veškerá vděčnost a díky, které jí vyjadřuju, nestačí.